Do prdele, do prdele, do prdele. Že já debil sem lezu. Co tady dělám? Vždyť se bojím výšek. Jaká vysoko nad těmi plesy můžeme krucinál být? 100 metrů? Dost dobře možná 300.

Kluci se mi ztrácí v mlze, hergot měl bych se pohnout nebo mi utečou. Tady na hřebenu vrcholu Trí kop se mi samotnému v mlze a šíleném větru zůstat nechce. Sem blb. Když se bojím výšek mám jezdit na výlety do Podunajské nížiny a ne do nejmenších velehor.

Ono to ze začátku vypadalo jako dobrý nápad, svátek svatého Václava znamená prodloužený víkend a když už mi egyptská infekce na měsíc zarazila cestování a znemožnila mi plánovaný přechod Nízkých Tater v srpnu, tak se podíváme do nějakých jiných kopců. Překonáte neskutečné kolony kolem Žiliny a Martina a už jste tam. Seženete ubytování v Zuberci v některém z nesčetných penzionů, vyspíte se a ráno už drtíte první výškové metry.

Krčím se v dolíku a zkoumám hodinky. 2100 metrů nad mořem. Žádná hrůza, říkám si a snažím se na výškoměru změřit teplotu. V žaludke hřeje tyčinka pana Oriona. Než přeleze tenhle štrůdl lidí a na řetězu bude volno tak mám aspoň 5 minut čas. Ruka ale teploměř příliš ohřála a tak teploměr hlásí teplotu přes třicet. Debil. Soudě podle vrstvy ledu, kterou jsem před chvíli viděl na ceduli vrcholu Baníkov se údajem na teploměru nemohu řídit. Kdybych si tak debil aspoň nenechal rukavice doma. Tam ve skříni je jim dobře. Hned bych si to vyměnil. Hm, možná ne, mám malou skříň. Krčím se v závětří a snažím se na chvíli schovat prsty do kapes nepromokavých kalhot. Jsem hrd na zbytek výbavy, kombinace Hudy sportu a Army shopů působí možná směšně, ale což - modeling jsem sem provozovat nepřijel, jsem horal jako poleno.

Konečně, štrůdl zmizel, cesta je volná, padám na všechny čtyři a zapomínám na to, že mám úplně zmrzlé prsty. Teď jen hlavně dopředu, tam, kde končí řetěz a holá příkrá skála přechází do jakési stezky obcházející další vrchol, jehož obrysy v mlze jen matně tuším. Vladan mě čeká na konci řetězu.

" Ty vole ty máš jezdit k moři a ne do Tater když se bojíš", uvítá mě, když se celý zpocený dokážu odpoutat od kusu kovu přikovanému ke skále. No jo, to bych si ale na výšky nikdy nezvykl a já po horách lezu moc rád.

Vytahuju placatici. Taková domácí meruňkovice ta vám spraví náladu. Zavdávám si raději dvakrát, abych byl statečnější. Dokonce i Oťas se vrací zpoza ohybu stezky když vidí co se děje. Vynoří se z mlhy a natahuje ruku po placatici. Mocně natáhne a zatváří se spokojeně. Alkohol je kamarád.

"Hele, jak je to dál? Stejné? Horší? Myslím, že další takový řetěz už nedám, měl bych si takové výlety dávkovat postupně", ptám se a balím placatku tak, aby byla po ruce.

Canonem dokumentuji mlhu. Kde jsou ty slibovane výhledy?

"Mnó", protahuje Oťas, "já myslím, že horší už to nebude". Známe se dlouho, už tu byl a já mu věřím. Balím foťák a utahuji si batoh všemi popruhy tak, aby se mi při dalším lezení po čtyřech nesmekal přes hlavu jako doposud.

Obcházíme vrchol……..

Oťas je lhář !!!

Pod námi holá, mokrá, zmrzlá skála a stezku nevidět. Doprdelefix, že já se dycky nechám nachytat. Metr pode mnou se snaží Vladan najít stupy a další metr pod ním sedí Oťas na mini výstupku skály a zkoumá hladký terén nad propastí.

Tady nikdo nemohl ani vylézt, natož tak slézt. Něco je špatně. Vracím se kousek výš a hele ho! Řetěz obchází skálu z levé strany po široké římse. Celý šťastný se zdvihám z potupné psí pozice a hulákám na Vladana, vítr mě v okamžiku sráží na zem. Kurva s rosničkama. Na dnešek hlásili jasno, večer místy přeháňky. O husté, neproniknutelné mlze s viditelností kolem 10-ti metrů a větru síly orkánu nebyla řeč. Každou rosničku co se netrefí, by za trest měli pověsit na nějaký takovýhle kopec za koule do průvanu. No možná by s tím u Karly Mráčkové měli problém. Nu dobrá, tak by tu teď se mnou visel Jančařík a měl by ruce v kapsách.

Vladan si všímá mé gestikulace a vrací se taky. Ha, tohle je úleva.

Další řetěz je dlouhý, ale aspoň vidím kam bych se zřítil. Do trávy asi 20 metrů pod námi. To jde.

Proti mně kráčí pes. Možná jsem si té meruňky nemusel dávat tolik. Goro bílý pes pobíhá po mokrých skalách a prohlíží si nás jak visíme na řetězech. To se mu to chodí když má náhon na všechny čtyři. Kde ses tu vzal? Pán kráčí kousek za ním s obřím batohem. "Dobrý den".

Za chvíli jsem dole. Pěšina až srdce zaplesá. Mlha se trhá, rvu Canona z batohu, nasazuji filtry a rychle blikám. Fúúúúúúúúúú. A je to v prdeli. Mlha je zpátky a je horší než předtím. Nechávám foťák na krku a balím pouzdro. Krásná široká stezka se vine prudce do kopce. Snad už se blíží konec, pokud si dobře pamatuji pak přechod měl trvat dvě a půl hodiny.

Zase zrada, dvě a půl hodiny to bylo pouze na vrchol Tri kopy, do Smutného sedla je to další hodina a něco. No naštěstí široká pěšina vedoucí nyní krásně po hřebenu zdá se být nenarušena, jsme pod oblačností ale výhledy jsou omezené.

"A hele, tady je krásný traverz", huláká zpoza skalního rohu Vladan, "ten se ti bude líbit". Po zadku sjíždím k prvnímu očku řetězu a vší silou se ho chytám promodralými prsty. Už mi to snad ani nevadí. Náhodou je pode mnou jen pár metrů, to už snad i nějací lidi přežili. Fotíme se na telefon.

Copak je to támhle? Kolmá průrva ve skále asi metr široká opatřena řetězem! Krucinál, jak se tamtudy dostala ta rodina s dětmi, co jsme je před chvílí potkali. Tlustý pán v Kristových letech obut do patřičně kvalitních vietnamských bot, manželka obdobné váhové kategorie a dvě děti jako vystřižené z planety opic. OK, tuším že na symbolickém cintorínu obětem Tater přibude dalších pár destiček. Slováci nekecali když říkali, že Češi jsou neopatrní turisté.

Chytám se sobecky řetězu a na holku chystající se spustit dolů kašlu. Vydržíš, drtím mužně mezi zuby, chacháá. Jsem tu a do Smtuného sedla je to jen kousek.

Dojídám Margotku pana Oriona

Miluju Slovensko.

Jak se tam dostat?

Ze Zuberce jeďte k chatě Zverovka, ale před ní odbočte doprava směrem na bývalou Ťatliakovu chatu. Auto můžete nechat buď zdarma u informačního centra a nebo o kilometr dál na parkingu za závorou, ale to už je za stovku tvrdé slovenské měny, a nebo, jestli jste přijeli autobusem, což nepovažuji za pravděpodobné, za stovky dvě. Sledujte turistickou značku až na Baníkovské sedlo a odsud se dejte doleva na vrchol Baníkova a Trí kop, dále pak (pokud přežijete) pokračujte do Smutného sedla a zpět dolů k Ťatliakově chatě a dále na parking. Potřebujete tak 7 hodin, spíš lepší kondici a slušné obutí, rukavice a větruvzdorná bunda jsou nezbytné (bunda lépe i v letních měsících), no a pokud si to chcete užít pak by jste neměli jako já trpět závratěmi. Přeji šťastnou cestu a slunce v buši.

Jak se dostat odtamtud?

Přijde na to. Buď jeďte stejně jako jste přijeli, nebo se na vrcholu pusťte řetězu a zbytek starostí nechejte na rodině a Horské službě.